Před rokem v listopadu a prosinci jsem publikoval sérii článků o zkreslených referenčních dokumentech, které byly předkládány Městskému úřadu Příbram v rámci zadávacích řízení na různé stavební zakázky.
Od té doby jsem obdržel různé další zvláštní a znepokojivé informace, které dílem souvisejí s úředním prostředím zakázek, dílem se týkají radnice a jejího „uvažování“.
V tomto článku se podíváme se na to, jaké právní konstrukce je městský úřad schopen vymyslet, pokud chce bránit zveřejnění určitých informací. Právě snaha získat od města určité informace (a komplikace, které tuto snahu někdy provázejí) představuje jednu z nových linií pohledu na kroky radnice, které chci čtenářům prezentovat a které do určité míry souvisejí s tématem městských zakázek.
Nedávno jsem psal o tom, že město nesprávně odmítlo poskytnout informaci o složení poroty pro architektonickou soutěž týkající se náměstí J. A. Alise na Březových Horách (tuto informaci jsem následně obdržel). Podobně zatím městský úřad např. odmítá zveřejnit složení stálé hodnotící komise pro veřejné zakázky, i když se jedná o již ukončená zadávací řízení.
Trestní oznámení a jak ho tajit
V prosinci 2020 podalo město v souvislosti s pochybnými referencemi trestní oznámení. Od té doby usiluji o to, abych od města získal jeho kopii. Momentálně probíhá přezkumné řízení u Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), který má přezkumy ve věci informačního zákona na starosti. A právě v tomto přezkumném řízení se odehrály (v režii města) v souvislosti s výše zmíněným uvažováním věci asi dosud „nejpodivuhodnější“.
Ale začněme od začátku. Bezprostředně poté, co město podalo trestní oznámení (což bylo oznámeno na tehdejším zasedání zastupitelstva), jsem podal žádost o toto oznámení. Kromě jiného proto, aby bylo zřejmé, čeho se vlastně podání města týká.
Tato žádost byla odmítnuta. Mému odvolání ke krajskému úřadu bylo vyhověno – ovšem pouze z procesních důvodů. Nové rozhodnutí městského úřadu bylo opět zamítavé, stejně jako konečné rozhodnutí krajského úřadu o odvolání.
(Součástí mého tehdejšího podání byla i žádost o poskytnutí podnětu města k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ve stejné věci – tento dokument mi poté bez problémů poskytl ÚOHS.)
Následně jsem podal k ÚOOÚ podnět k zahájení přezkumného řízení v dané záležitosti. Především jsem namítal, že se odvolací orgán vůbec nevypořádal s mými námitkami, že úřad učinil chybný závěr o mlčenlivosti (a nezohlednil v daném případě logickou návaznost kroků, kdy až po samotném trestním oznámení navazovala policií vyžádaná součinnost, kterou úřad v kontextu mlčenlivosti argumentuje) a že nebylo řádně posouzeno splnění zákonné podmínky pro odmítnutí.
Je to trochu specifická a spletitá záležitost. Na jedné straně zde stojí právo občanů na informace. Včetně ustanovení § 19 informačního zákona, který říká: „Umožnění přístupu k informacím nebo poskytnutí informací za podmínek a způsobem stanoveným tímto zákonem není porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost uložené zvláštními zákony.“
Na druhé straně je právo úřadu odmítnout poskytnutí informací o probíhajícím trestním řízení, pokud by toto poskytnutí ohrozilo účel trestního řízení. (Zákon hovoří o možnosti neposkytnutí informace o trestním řízení v případě, že by „její poskytnutí ohrozilo či zmařilo účel trestního řízení.“)
Potud v pořádku. Samozřejmě mohou existovat oprávněné důvody, pro které by předmětné trestní oznámení nebylo možné zveřejnit. Na druhou stranu ovšem například různé referenční nesrovnalosti již byly v minulosti publikovány.
Jen příklad: Když Bublifuk v minulosti psal např. o výsuvných sloupcích v Pražské ulici, sotva lze v souvislosti s touto neomezeně zveřejněnou informací předpokládat, že by moje následná znalost obsahu (nebo jeho části) trestního oznámení poskytla komukoli v trestním řízení nějakou výhodu nebo ohrozila vyšetřování, jestliže by trestní oznámení jmenovitě uvádělo např. tuto zakázku. (Kromě toho, povinný subjekt může poskytnout i jen dílčí informace, možné výsledky vypořádání žádosti nejsou jen „všechno, nebo nic“.)
Tím méně tento předpoklad platí tehdy, pokud bylo trestní oznámení koncipováno všeobecně, bez uvedení jednotlivých zakázek. Jak jsem již uvedl, informace o podání trestního oznámení v souvislosti s jednáním příslušné firmy byla uveřejněna samotným městem.
V každém případě v této konkrétní záležitosti riziko výše uvedeného ohrožení město nijak nezdůvodnilo, neposoudilo. Jednoduše dovodilo, že po podání trestního oznámení nesmí nic říkat. Ovšem splnění zákonné podmínky (existence ohrožení trestního řízení) musí být řádně odůvodněno. Což se nestalo.
Říše právnické fantazie
Nyní ale zpět k přezkumnému řízení ÚOOÚ ve věci žádosti o informace. Toto řízení bylo zahájeno 2. června 2021. Město proti usnesení o zahájení přezkumu podalo 17. června rozklad. (Práva dostatečně znalí čtenáři možná už tázavě zvedají obočí.)
Pomiňme, že proti usnesení o zahájení přezkumu nemá příliš smysl rozklad podávat, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé. Pomiňme, že město není v daném řízení o žádosti o informace účastníkem, ale povinným subjektem – rozhodovatelem. (Na obě tyto skutečnosti bylo také město Úřadem pro ochranu osobních údajů upozorněno rozhodnutím z 12. července o nepřípustnosti rozkladu.)
Za nejpodstatnější na celém „pokusu o rozklad“ považuji obsah samotného rozkladu.
Kromě jiných pasáží, jejichž zevrubnější rozbor by možná vydal na samostatný článek, se lze v dokumentu (podepsaném p. starostou) dočíst dvě fascinující právní konstrukce.
První zvláštní konstrukce radnice spočívá v tvrzení, že povinný subjekt (městský úřad) nemůže posoudit možné ohrožení trestního řízení, a tudíž že povinným subjektem musí být v dané věci pouze orgán zajišťující vedení trestního řízení.
Tato úvaha se zcela míjí se smyslem informačního zákona. Když povinný subjekt disponuje určitým dokumentem (a podání trestního oznámení jistě nemá za následek, že by snad město již nemělo originál či kopii tohoto trestního oznámení k dispozici; nadto toto podání eviduje ve svém vlastním úředním spisu), pak je jeho povinností a odpovědností posoudit, v souladu s literou zákona, zda a za jakých podmínek ho může poskytnout. I kdyby to mělo znamenat, že se bude muset – ve věci týkající se trestního řízení – dotázat Policie ČR.
Druhá zvláštní konstrukce radnice spočívá v tvrzení, že pokud bych (jako žadatel) měl v úmyslu polemizovat o (ne)poskytnutí informací z trestního spisu, měl jsem, mohl jsem a nadále se mohu obrátit na Policii ČR.
I tento postřeh města poukazuje na jisté nepochopení podstaty žádosti a následného řízení. Základem rozporu není polemika o tom, co (ne)lze poskytnout z trestního spisu. (Tato polemika nemůže být na pořadu dne už proto, že o obsah trestního spisu jsem vůbec nežádal.) Základem rozporu je skutečnost, že odmítnutí žádosti nebylo řádně odůvodněno.
Je sice „pěkné“, že mě radnice nepřímo odkazuje na Policii ČR. Ovšem já požaduji informace od města. (Kdybych měl zájem seznámit se se samotným trestním spisem, vím i bez nápovědy, že trestním spisem jako takovým městský úřad nedisponuje.)
Co měsíc, to jiný argument
Samostatnou kapitolou pak je skutečnost, že s argumentací v duchu „jsou žádány informace, které podle nás může poskytnout jen někdo jiný“ přišel městský úřad až v rozkladu.
V prvním rozhodnutí chybně argumentoval ustanovením § 11 odst. 6 informačního zákona a nemožností poskytnout informace o činnosti Policie ČR – žádné informace o činnosti PČR jsem totiž nepožadoval.
Následně v druhém rozhodnutí, tentokrát už s odkazem na „správné“ ustanovení § 11 odst. 4 písm. a) informačního zákona, argumentoval probíhajícím trestním řízením – bez zohlednění toho, že jsem požadoval pouze dokument trestnímu řízení předcházející (navíc k prvnímu odmítnutí žádosti došlo v době, kdy trestní řízení ještě ani neprobíhalo). Nadto jak jsem již uvedl výše, riziko ohrožení trestního řízení v dané věci nebylo zdůvodněno.
Pro úplnost lze poznamenat, že pokud se případně úřad domníval (jak naznačuje nyní), že žádost se netýká jeho působnosti (tedy že ji mohou vypořádat pouze orgány činné v trestním řízení), pak měl původní žádost odložit. Nikoli si až po čase „vzpomenout“, že se žádostí vlastně nechce či nemůže mít nic do činění.
(§ 14 informačního zákona mj. uvádí: „Povinný subjekt posoudí žádost a […] v případě, že požadované informace se nevztahují k jeho působnosti, žádost odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do 7 dnů ode dne doručení žádosti žadateli […].“)
Zjednodušeně řečeno, co dokument s vyjádřením města, to jiné stanovisko města (v jedné a té samé věci).
Obsah rozkladu bohužel dokládá, že právní povědomí aktérů na straně města, kteří jsou uvedeni v rozkladu, zřejmě má určité nedostatky. (Budu doufat, že za sepsání rozkladu město neplatilo nikomu externě.)
Závěrem se nelze než pozastavit nad tím, proč radnice vynakládá tolik času a energie na jednání, jímž chce zhatit poskytnutí požadovaných informací, resp. obhájit svůj postup. Proč město nenechá věcem volný průběh (natož ve fázi prostého zahájení přezkumu)?
Jindy se samo město „zlobí“ na občany, kteří podali námitky k rekonstrukci aquaparku (já mezi ně nepatřím, jen pro úplnost) – ale zde přitom podle mého názoru samo uskutečňuje obstrukční jednání par excellence. A ještě podle mě svou „horlivostí“ upozornilo, celkem zbytečně, na dílčí mezery ve svém právním rozhledu.
Tomáš Mosler, Příbramský bublifuk
P. S. Pro mimopříbramské čtenáře – v Tyršově ulici, zmíněné v titulku, sídlí příbramská radnice.
