Byly to časy ze všech nejlepší, byly to časy ze všech nejhorší, byl to věk moudrosti, byl to věk pošetilosti, byla to doba víry, byla to doba nevíry, byl to čas světla, byl to čas temnoty, bylo to jaro naděje, byla to zima beznaděje, vše bylo možno očekávat, nebylo možno očekávat nic, všichni jsme kráčeli přímo do nebes, všichni jsme se ubírali směrem právě opačným – byla to zkrátka doba tak podobná době naší, že někteří její nejhlučnější vládci požadovali, aby ve zlém i v dobrém byla považována za rozkvět nejvyššího stupně. (Charles Dickens, Příběh dvou měst)
Uplynula již nějaká doba od chvíle, co zastupitelstvo Středočeského kraje na konci března rozhodlo těsnou většinou 34 hlasů o sloučení příbramských gymnázií. V tomto komentáři se s odstupem ohlížím především za zmíněným zasedáním zastupitelstva a za různými aktéry – zástupci veřejnosti i kraje.
Videozáznam z březnového zasedání krajského zastupitelstva najdete zde (téma příbramských gymnázií bylo probíráno v čase od 1:57 do 4:09), stenozáznam je k dispozici tady. Můj projev na zastupitelstvu je k dispozici zde.
Temné okamžiky
Nejprve několik poznámek kritických. Ty se týkají primárně těch, kteří se snažili sloučení gymnázií stůj co stůj prosadit.
Na úvod krátký komentář k přístupu radního pro školství Milana Váchy. Ten při různých diskusích pravidelně informoval o tom, kolik s kým na dané téma protelefonoval minut. Případně při zasedání zastupitelstva poznamenal: „…vždycky když jsme dali nějaké číslo, tak za tři dny se nám vrátilo, proč je to špatné“. Ale aby uvedl, proč ono „špatné“ ve skutečnosti špatně není, na to už bohužel příliš nedošlo.
Stručně řečeno, s konkrétní argumentací z hlediska vypořádání námitek to bylo nevalné. Protiargumenty radní Vácha často buď ignoroval, nebo obratem ne zcela srozumitelně obracel v nevýhodu (roztříštěnost vs. pestrost nabídky nebo nedávný vznik pedagogického lycea v Příbrami – pro některé doklad životaschopnosti negymnaziálních středních škol i bez krajské intervence, pro radního Váchu zřejmě nikoli).
Nelze opominout hejtmanku Petru Peckovou. Ta obšírně vysvětlovala, jak to bylo s přijímacími zkouškami její dcery. Ale na klíčovou otázku, totiž proč vloni apelovala na zvyšování gymnaziální kapacity, zatímco dnes hlasuje pro její omezení, dostatečně neodpověděla. (Ano, v okolí Prahy přibývají děti „středoškolského“ věku rychleji než na Příbramsku. Ovšem podstatné je, že v příbramském okrese zřejmě v dohledné době počet mladých v tomto věku nebude klesat.)
V této souvislosti nelze opominout ještě jeden fakt. Pokud se občan na něco zeptá na příbramském zastupitelstvu, a to včetně dotazu přímo na pana starostu, pak dostane odpověď. Takovéto zvyklosti se na krajském zastupitelstvu zřejmě příliš nenosí. Téměř všechny otázky, které zazněly v plénu od občanů, hejtmanka Pecková i ostatní politici ignorovali. (Nemluvě o tom, že hejtmanka část vystoupení občanů věnovala spíše svému mobilnímu telefonu než naslouchání.)
Paní Věra Chobotová, vedoucí krajského oddělení koncepce a rozvoje školství, během svého vystoupení při zasedání kromě věcných komentářů k tématu věnovala část proslovu tomu, jak se všichni považují za odborníky na školství nebo jak rychle se dostala ze vzdělávacího výboru ven informace o slučování.
Dle mého názoru by bylo přínosnější třeba objasnění toho, proč úřad prezentoval při obhajobě záměru a v dokumentech poněkud jednostranné argumenty (například v důvodové zprávě k projednávané záležitosti bylo odkazováno pouze na názory hovořící ve prospěch sloučení).
Nebo proč se úřad odvolává na vzdělávací strategii kraje (Dlouhodobý záměr vzdělávání), která o nutnosti slučovat ta či ona gymnázia nic neříká. (Zmiňuje pouze, že optimalizace by měla probíhat „na základě analýzy poptávky a nabídky“, přičemž příbramská gymnázia s poptávkou nemají žádný problém.) To, že kraj nijak nevysvětlil rozpor mezi svými dokumenty a svými kroky, vnímám jako jeden z hlavních nedostatků v celé záležitosti.
Paní Chobotová také poukázala ze všech různých názorů příbramských zastupitelů právě a pouze na názor toho zastupitele, který hovořil ve prospěch sloučení. Takový přístup úředníků nepovažuji za zcela nestranný (což úředníkům ukládá zákon). Zde navíc tento jev nastal v celkem zásadní věci (a to opakovaně – viz také dříve zmíněné podkladové materiály kraje, které nepůsobily zcela neutrálně). Opět tu byl patrný rozdíl oproti jednáním příbramského zastupitelstva, kdy úředníci přednesou úvodní slovo k projednávanému bodu ve faktickém duchu a osobních názorů či naznačování preferencí se zdrží.
Při hlasování podpořil sloučení gymnázií také koaliční zastupitel Jakub Jakob. Bylo to poněkud překvapivé, vzhledem k tomu, že při předchozím, únorovém zastupitelstvu naznačoval v souvislosti s tématem středoškolských stipendií, že se opozice (která stipendia podporovala) posunuje názorově doleva. Rovněž tehdy mimo jiné uvedl: „Upřímně říkám, raději kufry s kvalitním nářadím a kvalitní vybavení, než sociální inženýrství.“
Uplynul měsíc, a pan Jakob bez mrknutí oka podpořil sloučení gymnázií – tedy krok zjevně regulační, z podstaty spíše levicový. A také krok směrem právě k sociálnímu inženýrství.
Výsledek hlasování krajských zastupitelů o sloučení příbramských gymnázií
Nezaujatý pozorovatel tak mohl jen žasnout, jak ti či oni politici mluví a hlasují poněkud nahodile (nikoli na základě konzistentních názorů). Případně jak hlasují podle příslušnosti k tomu či onomu politickému klubu, spíše než jen sami za sebe. Tato situace je o to překvapivější, že mnozí občané vyhlíželi loňskou obměnu krajského politického vedení s nadějemi.
Světlé okamžiky
Ke kladným jevům patří v první řadě projevy studentů z obou příbramských gymnázií. Na zastupitelstvu vystoupili Ema Davidová, Matylda Hofschnaidrová a Adam Karas. Zaujali nejen odhodláním a odvahou, ale i suverénní břitkostí svých projevů. Větu o tom, že plán radního Váchy přesměrovat studenty na lycea nevyjde, nebo poznámku o kouzlení s tabulkami budu mít v paměti asi ještě dlouho.
Pozitivní dojem zanechala – a nyní nehovořím jen o zasedání krajského zastupitelstva – i příbramská veřejnost. Zejména lze ocenit úsilí Andrey Hrazdírové, členky petičního výboru, příbramských gymnazistů (nejen výše jmenovaných), kteří se v záležitosti různými aktivními způsoby angažovali, a dalších občanů.
Dále lze samozřejmě zmínit politiky, kteří vystoupili proti sloučení. Jmenovitě lze uvést Simonu Luftovou a Roberta Bezděka, kteří zdatně polemizovali s radním Váchou (že tato snaha byla často jako házení hrachu na zeď, to už je věc jiná; text pokračuje pod odkazy).
Jako přínos vnímám, na první pohled možná trochu paradoxně, i poučení (nejen) studentů z kontaktu (často prvotního) se světem „velké“ politiky. Vzhledem k povaze záležitosti si řada lidí odnesla přímou, nezprostředkovanou zkušenost. Zkušenost, že solidnost politického jednání a ochota naslouchat argumentům není automaticky zaručena – a to ani v případě, že ten či onen politik je zástupcem politického proudu, který se může na první pohled jevit jako závan svěžího větru.
Takováto lekce kritického myšlení možná byla v daném případě poněkud draze vykoupena; ale má svůj smysl. Zároveň se zde, zejména z pohledu řady mladých lidí, možná naplnilo ono příslovečné „první dojem dvakrát neuděláš“. Nakolik se podaří představitelům kraje pošramocenou image napravit, to teprve ukáže čas.
V návaznosti na zmínku o veřejnosti také závěrem plním milou povinnost a děkuji za veškeré ohlasy, které jsem zaznamenal na adresu svých článků k tomuto tématu.
Tomáš Mosler, Příbramský bublifuk
