Město Příbram a poskytování informací: Další úspěšná správní žaloba

Minulý týden, 14. prosince 2022, jsem obdržel rozsudek Krajského soudu v Praze k další správní žalobě, související s poskytováním informací městem Příbram. V daném případě jsem požadoval informace o tom, kdo zastával v letech 2005 až 2015 v rámci Městského úřadu Příbram funkci vedoucího tří konkrétních odborů (Odbor silničního hospodářství a investic, Odbor právní, Odbor koncepce a rozvoje města) a jim podřazených oddělení.

Za dohledání těchto informací požadoval úřad úhradu 3.000 Kč. (Na zpoplatnění vyhledávání má povinný subjekt – poskytovatel informací právo, ovšem pod podmínkou, že se jedná o vyhledávání mimořádně rozsáhlé.) S tím jsem nesouhlasil, proto jsem po zamítnuté stížnosti (tehdy na kraji řešené ještě Mgr. Humlovou) podal správní žalobu proti rozhodnutí o odložení žádosti (k odložení došlo kvůli nezaplacení). Soudní řízení dopadlo v můj prospěch.

Ze všech tří dříve podaných správních žalob jsem v této záležitosti očekával úspěch možná nejméně. Původní rozhodnutí o odložení žádosti bylo soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost a věc se vrací k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že posledním rozhodnutím v dané věci bylo odložení žádosti pro nezaplacení, mířila žaloba přímo proti městu Příbram (oproti žalobám předchozím, kde byl žalovaným kraj, který odmítl mnou podaná odvolání).

Níže uvádím hlavní části rozsudku (redakčně upraveno; „žalovaným“ je míněn Městský úřad Příbram).

Bylo to osvěžující čtení. Místy jsme byli „vytaháni za uši“ oba, já i žalovaný. Ale tak to má být, takto nějak, „padni komu padni“, si představuji nestranné rozhodování. (Ne jako některé výroky nejmenované příbramské „informační specialistky“ z poslední doby.)

Soud potvrzuje po seznámení se s podklady pro odpověď žalobcův předpoklad, že rozsah požadovaných informací v žádném případě není enormní a vztahuje se k malému počtu osob (zaměstnanců žalovaného). Skutečnost, že se jedná o víceleté období, není sama o sobě významná, neboť žalovaný v tomto časovém období učinil v personální oblasti změny v řádu jednotek. Jakékoliv dokumenty personální povahy jsou zpravidla unifikované a přehledné. Informace k zařazení na vedoucí pozici a době trvání pracovního poměru tak je možné v listinách dohledat v řádu několika vteřin. Soud přisvědčuje žalobcově tvrzení, že o vyhledávání a sběr objemného množství odlišných informací žalovaným v případě žádosti žalobce nešlo, resp. takový závěr z podkladů založených ve správním spisu neplyne. Zároveň se soud stejně jako žalobce pozastavuje nad tím, že pro vyhledání tak základních informací, jako jsou jména bývalých zaměstnanců, jejich pracovní zařazení a doba jejich pracovního poměru, nedokáže žalovaný zvolit jiný, časové méně náročný způsob. Soud považuje za absurdní, pokud se žalobce domnívá, že plnění pracovních povinností zaměstnanců lze měřit toliko formálně na základě odpracovaného času v daném dni, týdnu či měsíci. Pro úplnost soud dodává, že když žalovaný v této souvislosti ve vyjádření k žalobě jmenuje, jaké pracovní povinnosti zaměstnanci zameškali, je tato jeho snaha bez významu, neboť příkladmý a nekonkrétní výčet zameškaných pracovních povinností zaměstnanců z důvodu zpracovávání žalobcova dotazu není dostatečným vysvětlením tak velké časové dotace na vyhledávací činnost. Žalovaný se ve vyjádření – z důvodů soudu ne zcela zřejmých – podrobně vyjádřil k osobě žalobce. Mimo jiné odkázal na jeho jinou žádost podle informačního zákona, kterou nejdříve zpoplatnil, avšak následně ke stížnosti žalobce snížil náklady na 0 Kč. Pokud tímto žalovaný mínil prezentovat nezaujatý a vstřícný postoj vůči žalobci, nerozumí soud, proč ve vyjádření následuje pasáž k tomu, že žalobce žalovanému adresuje ročně desítky žádostí, včetně osočení z následné mylné interpretace poskytnutých informací.

Oceňuji též úvahu soudu, který nad rámec žalobních argumentů vyhodnotil dostupnost centrální spisovny:

• Žalovaný opakovaně poukázal na nutnost vyhledání informací v centrální spisovně (tedy na odloučeném místě). Jak vyplývá z veřejně dostupných zdrojů (mapy.cz), centrální spisovna se nachází v docházkové vzdálenosti od hlavní budovy žalovaného, ve které sídlí odbor vnitřních věcí, pod který jsou zařazeni zaměstnanci, kteří vyřizovali žalobcovu žádost. Jde o vzdálenost 628 metrů, což činí cca 10 minut chůze či 2 minuty jízdy autem (náklady na jízdné, které sazebník výslovně jmenuje jako příklad možných nákladů na mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací, součástí vyčíslení v oznámení o úhradě však nejsou). S ohledem na žalovaným tvrzenou časovou dotaci na vyhledávání informací (12 hodin) je argumentace s ohledem na tuto „komplikaci“ bez dalšího vysvětlení bez významu.

Celý rozsudek je k dispozici zde.

Podobně jako dříve v souvislosti s předchozími správními rozsudky se i nyní opět ptám: Dozvíme se od vedení města, co hodlá udělat pro zlepšení rozhodovacích mechanismů? Takové zlepšení, a z toho vyplývající posílení transparentnosti města, by totiž bylo přínosem pro všechny občany Příbrami.

Budou občané tentokrát příjemně překvapeni? Nebo tato otázka zůstane ze strany radnice znovu bez odpovědi?

Závěrem mohu k tématu poskytování informací zmínit, že v poslední době jsem obdržel několik dalších pozitivních rozhodnutí z krajského úřadu o mých odvoláních. K tomu zas někdy jindy.

Tomáš Mosler, Příbramský bublifuk